Arrange hues in order to measure the accuracy of your color perception.
Na sítnici každého oka jsou tři druhy čípků, citlivých na dlouhé, střední a krátké vlnové délky světla — přibližně na červenou, zelenou a modrou. Mozek nedostává „barvu“ hotovou: porovnává signály tří druhů čípků a teprve z tohoto poměru vypočítá odstín. Právě proto je vnímání barev spíš výpočtem než měřením.
Zdravé oko rozliší kolem milionu odstínů, ale nerovnoměrně: na zelenožlutou část spektra jsme výrazně citlivější než na fialovou. Je to důsledek evoluce — předkové, kteří lépe rozlišovali zralé plody mezi listím, měli výhodu.
Přibližně osm procent mužů a půl procenta žen má nějakou formu pozměněného vnímání barev. Nejčastějšími variantami jsou deuteranomálie a protanomálie, kdy jsou zelené nebo červené čípky posunuté v citlivosti. Ostrý nepoměr mezi pohlavími se vysvětluje tím, že příslušné geny leží na chromozomu X.
Rozšířeným omylem je představovat si barvoslepost jako úplnou nepřítomnost barvy. Ve skutečnosti se úplná achromatopsie vyskytuje mimořádně vzácně. Lidé s pozměněným barvocitem barvy vidí, jen některé dvojice odstínů jim splývají — například olivová s hnědou nebo růžová se šedou.
Test, ve kterém se mají vzorky seřadit podle plynulého přechodu, pochází z metodiky Farnsworth–Munsell vyvinuté ve čtyřicátých letech. Je citlivější než obrázky s číslicemi, protože prověřuje nikoli přítomnost poruchy, nýbrž jemnost rozlišování — proto i zdraví lidé zřídka dosáhnou perfektního výsledku.
Výsledek znatelně závisí na tom, jak je nastavená vaše obrazovka, zda je zapnutý noční režim a jaké je osvětlení v místnosti. Teplé světlo lampy posouvá vnímání k žluté. Pro poctivý výsledek vypněte filtry modrého světla a dívejte se na obrazovku přímo, nikoli pod úhlem.