Measure your ability to perceive, use, understand, and manage emotions.
Pojem vešel do širokého povědomí po knize Daniela Golemana z roku 1995, ale vědecký základ položili dříve Peter Salovey a John Mayer. Jejich vymezení je podstatně užší než to populární: emoční inteligence je schopnost vnímat emoce, využívat je pro myšlení, chápat jejich dynamiku a regulovat je. Čtyři schopnosti, nikoli soubor dobrých povahových vlastností.
Tento rozdíl je zásadní. Populární verze často zaměňují emoční inteligenci s přívětivostí, optimismem nebo motivací — a to jsou už rysy osobnosti, které měří „Velká pětka“.
Vnímání — přesné čtení emocí z tváří, hlasu a situace. Využívání — umění nasměrovat svůj emoční stav k potřebnému úkolu, například využít nadšení k tvůrčí práci. Chápání — znalost toho, jak emoce přecházejí jedna v druhou a co je vyvolává. Regulace — schopnost řídit vlastní i cizí emoce, aniž byste je potlačovali.
Ze čtyř větví právě regulace nejsilněji souvisí se skutečnými životními následky a právě ta jde nejhůř. Důvod je fyziologický: emoční reakce vzniká v amygdale rychleji, než ji stihne prefrontální kůra vyhodnotit. Proto pauza několika sekund před odpovědí není radou z populární knihy, nýbrž způsobem, jak dát pomalejšímu systému dohnat rychlejší.
Výzkumy afektivního označování ukazují, že samotný akt přesného pojmenování emoce snižuje její intenzitu — aktivita amygdaly klesá. Rozdíl mezi „je mi zle“ a „jsem zklamaný, protože jsem čekal něco jiného“ je měřitelný: druhá varianta už v sobě nese nápovědu, co dělat.
Na rozdíl od IQ, které je poměrně stálé, se emoční inteligence znatelně dá trénovat. Metaanalýzy rozvojových programů ukazují skutečný, byť mírný pokrok. Nejvíc přináší nikoli čtení o emocích, nýbrž praxe: pravidelné pojmenovávání vlastních stavů a vědomá pauza před reakcí.